Voda se v lecčems podobá člověku – třeba v tom, že hledá nejsnazší cestu a k pohybu do kopce ji přimějete jen stěží. A protože ty snadné cesty stále opakuje, vznikají pramínky, potůčky, říčky, řeky, veletoky. Občas té energie získané cestou z hor mají moc a vyhlodávají si nové trasy, zařezávají se do podloží – a ejhle, je tu údolí. Všechnu energii mají vlastně ze slunce – voda z moře se zpět k pramenným oblastem dostane jako vodní pára, jež se na horách nebo na jiných většinou studenějších místech ochladí, srazí a vyprší.


Život řeky

Přirozený horský tok

Pramen může být upravená studánka, častěji však mokřisko, odkud vytéká jedna nebo několik drobných stružek; výjimkou nejsou ani prameny na dně přirozených nebo umělých jezer. Několik tenkých stružek se spojí v potůček, který už zpravidla dostane jméno. V první etapě života jsou řeky většinou dravé – více odnášejí, než usazují, berou s sebou kamínky, štěrk a kousek po kousku i hory. S přibývajícími kilometry délky a metry šířky se krok zvolní. A řečiště se zvlní – na nárazové straně řeka bere (a je zde jednak tůň, kde se dá číhat na štiky, jednak podemletý vysoký břeh), na protilehlém břehu zase usazuje a tvoří pláže z proudem vyhozených splavenin. V rovnějších úsecích mezi zákruty bývá peřej nebo mělčí úsek s bystrým proudem – brod. Štěrkonosné řeky na svazích kopců (krásným příkladem v ČR je třeba Bečva) si s vlněním moc hlavu nelámou – při povodních vytvoří koryto široké i několik desítek metrů a za běžných průtoků v něm tečou několika řečišti, která jsou oddělena štěrkovými náplavy.

Pokud řeku o jméno nepřipraví na soutoku nějaká silnější, tak pokračuje dál – už jako nížinná řeka. Starší dáma, která vede vodu pomaleji, vezme to raději oklikou než přímo a občas si koryto rozvětví tak, že si připadáte jak v Amazonii – tady říční rameno, támhle čtvrté paralelní protékané koryto, hlavní tok přes kopřivy a bující zeleň nevidět. Nejlépe to u nás uvidíte v Litovelském Pomoraví. Když meandr zahne až příliš, tak se při nejbližší povodni úzká šíje protrhne, řeka se narovná a zákrut se pomalu zanese a zaroste. Řeka už nese hlavně jemné písky nebo jíly a zejména je usazuje. Někdy jich přinese tolik, že pak teče po svých vlastních usazeninách – vlastně si vyvýší koryto nad terén. Na Šumavě krásně meandruje např. Vltava ve Vltavském luhu – do nížinné řeky zde má sice daleko, ale pod Soumarským mostem se v nadmořské výšce přes 750 metrů krásně kroutí a celkově se chová jako řeka, které už do spojení s mořem moc nezbývá. Protože je ale v chladných horách a obklopená rašeliništi, tak ponejvíce připomíná nížinné řeky na dalekém severu.

 

Život v řece

V každé vodě něco žije (pokud ji tedy neprobubláme chlórem). Říční život se mění podle teploty vody, množství světla a kyslíku. V nejvyšších partiích je voda křišťálová – chudá na živiny, chladná a bohatě okysličená. Ve středních partiích je tepleji, světla u dna ubývá, kyslíku je tak středně. A pomalá, teplá, meandrující řeka v nížině má kyslíku nejméně a živiny jsou na maximu (dusičnanové splachy z polí dostane jako prémii). Podle toho se také mění říční oživení a to jak rostlinné, tak živočišné.

Ve studnách a v hloubce pramenů jsou to drobounká zvířátka bez barvy a bez očí, která v chladné vodě trpělivě čekají na něco k snědku – i do pramene občas něco poživatelného spadne. V pramenech, ale na světle to pak jsou nepřekvapivě praménky a prameničky (první je plž a druhý mech). V pramenných mísách a stružkách příliš malých na to, aby se v nich pstruh otočil, se přidávají blešivci (svižní korýši velcí asi centimetr), na kamenech přitisknuté ploštěnky nebo máloštětinatci strunovci – přes deset centimetrů dlouzí a podobní nylonové struně.

Blatouch bahenní

Jak už lze stružku nazvat potokem, tak se tu nejspíš potkáte se pstruhy, vodními dráčky vrankami a podivuhodnými kruhoústými mihulemi. Ty tráví většinu života jako larvy – minohy – zavrtané v jemných sedimentech, kde kruhovou tlamou filtrují potravu. Dospělci žijí jen dny až týdny – prostě se vytřou, založí další generaci a hynou. Larva si užije života více, u nás obvykle čtyři až pět let.

V potocích i řekách se objevují suchozemští bezobratlí, kteří tráví většinu života jako vodní larvy. Jepice nemá život vůbec jepičí – larva ve vodě žije několik let a hyne až po svatebním tanci nad hladinou. Můžeme tu potkat i vodní stavitele chrostíky, „dřevíčka“, kteří si staví schránky z drobných kamínků a dřívek. Jiní ale na stavbu vykašlali a raději loví do sítí v proudu, kde čekají, co připlave. Larvy žijící v proudu to samozřejmě sem tam snese o kus níž – jedním z úkolů okřídlených dospělých je tedy také let výše proti řece – aby nová generace opět driftovala dolů unesena proudem. A někteří si na to pořídili taxíky – třeba larvy škeblí perlorodek, droboučké glochidie, se přisávají na žábry pstruhů, kteří je pak jednak živí a jednak vozí. Dospělé škeble pak už jen sedí ve štěrku a čekají, co připlave. V proudu se zeleně vlní lakušníky, stolístky, hvězdoše.

Větší řeky už hostí větší druhy – s přibývající vodou se objevují lipani, pokud je nenašlehaly turbíny vodních elektráren, tak i dálkově migrující úhoři a lososi. U dna se drží parmy, kapři, sumci, výše loví štiky, boleni, candáti. Ve dně jsou zavrtané nitěnky, na hladině splývají komáří larvy – kyslíku už je ve vodě málo, dýchají tedy vzdušný. Potkáte tu i škeble, velevruby, pavouky vodouchy, dravé potápníky, a z horní strany hladiny bruslařky (hmyz!) a znakoplavky. Na hladině se rozkládají lekníny a stulíky, křehce zelený okřehek, pod hladinou si na nohu plavce sáhne vodní mor. Voda už je spíš hnědozelená než průhledná, tepla je tu dost, vyschnutí nehrozí.

Řeky v životech

Řeka je živel. Žene vodu na mlýn a nese lodě, ale také umí brát životy.

Mytická řeka Léthé je vodou zapomnění, která se vlévá do známější Styx, jež obtéká říši mrtvých.

Řeka má silný náboženský význam – v judaismu, křesťanství i hinduismu. Indové smývají hříchy přímo v řece, křesťané symbolicky, při křtu, který je opakování Ježíšova křtu v Jordánu.

Mosty spojují různé krajiny. Řeky začasté tvoří státní hranice, tady ten břeh je náš a kdo je za vodou, …ten už je cizí.

Kolik znáte měst, městeček nebo vsí, které nestojí alespoň na malé říčce? K zakládání sídel na řekách určitě nevedly jen hygienicko-kanalizační důvody, ale také neobyčejná přitažlivost šumící vody. Připomíná mizející čas, ale přináší též nové.

Křivolace, rovně, revitalizace

Pokusy řeky svázat strávili lidé spoustu času, nejintenzivněji se to dělo v posledních stoletích, a řeky u nás přišly o více jak třetinu délky. Meandry se změnily v odříznuté tůně, které v lepším případě zůstaly mokřadem (a sytí je hlavně spodní voda), v horším už po nich nezbyla ani stopa. Ale voda si pamatuje – a pokud je jí hodně, tak se ujme svého panství a zaplaví nivu shora nebo do bývalých ramen nastoupá spodní voda, pole nepole.

Z řek se z velké části staly stoky, narovnané hluboké linky s lichoběžníkovým korytem, které mají co nejrychleji odvést vodu pryč. A jaké překvapení, voda náhle v krajině chybí, země vysychá, ohřívá se, praská. Přehrady to nezachrání, ty se hodí spíš pro zásobování měst pitnou vodou nebo jako zdroj vody pro průmysl. Navíc často voda chybí i v řečišti – a jen ve střídavě hlubokém a mělkém přirozeném korytě zůstanou alespoň jezírka vody, kam se soustředí vodní živočichové při čekání na déšť ve vyprahlém létě. To vše se snažíme napravit – potoky získávají zpět svou přírodní podobu, koryta je třeba udělat mělká a široká s proměnlivým dnem, meandrující nebo divočící podle charakteru krajiny a unášeného materiálu. A nechat vodě prostor, aby si hledala vlastní cestu. Je nutné začít od lesa a od pramene – proto se projekt LIFE for MIRES nevěnuje jen rašeliništím, ale také drobným horským lesním tokům, které se postupně stávají Otavou a Vltavou. A bude jen dobře, pokud se tyto principy podaří prosadit i v říční krajině mnohem poškozenější, v krajině nížinné a zemědělské.

A že to jde na řekách velkých i malých si můžete prohlédnout třeba na tomto odkazu.


Kalendář akcí