Voda ztracená
Voda je v poslední době živým tématem. A není divu. Extrémní srážky a rozsáhlé povodně se před pár lety citelně dotkly celé společnosti, některé z nás trápí časté přívalové deště a lokální povodně. Ničivé sucho v letech 2015, 2018 a celkový vodní deficit vyvolaly silnou reakci mezi lidmi, ale také politiky. Celkem otevřeně se mluví o nedostatku vody a připravují se strategie pro případ, že se stane skutečnou hrozbou. Ani prognózy do budoucna nejsou příliš optimistické a předpovídají zvyšování průměrné roční teploty, nárůst počtu horkých a suchých dnů v letním období a vyšší frekvenci extrémních přívalových srážek.
Tyto problémy jsou částečně způsobeny klimatickou změnou, to je zřejmé. Na našem území se množství dopadajících srážek zásadně nemění, jejich charakter a rozložení v čase ano. Jednoduše řečeno prší jinak, nárazově a lokálně, a také na menších plochách. Celkově se snižuje množství sněhových srážek a zvyšuje se četnost jarních přísušků. Voda z krátkodobých silných
Narovnaný a zahloubený potok odvádí vodu z krajiny
dešťů se hůře zasakuje a rychle odtéká. Podzemní voda se nedoplňuje v dostatečné míře a nedostatkem vody postupně trpí i povrchové vodní toky.
Obrovský podíl na tom všem nesou změny v krajině a prostředí, které si vytváříme a ve kterém žijeme. Je smutnou skutečností, že ty části krajiny, které přímo utváří a ovlivňují vodní režim a cyklus vody jsou dnes zásadním způsobem narušeny. Přirozené hydrologické struktury jako jsou vodní toky, záplavová území, prameniště a mokřady jsou dnes na území České republiky z nadpoloviční většiny poškozeny nebo dokonce zcela zničeny. Také okolní plochy jsou člověkem pozměněny a často silně omezují byť i jen pouhé zasakování vody do půdy. Krajina tak ztrácí svou schopnost vodu zachytit a přirozeně zadržovat. A voda, která dříve člověku v krajině překážela a bránila v rozvoji, najednou chybí.
Podíváme-li se na krajinu a její části důležité pro vodní režim, pak sumární čísla jsou varující. Z původních 1,3 mil. ha mokřadů, které byly vykazovány v 50. letech minulého století, dnes zbývá pouhých 350 tis. ha (Just a kol. 2003). Celé 2/3 mokřadů tedy z našeho území zmizely. Z velké části za to může intenzifikace zemědělské výroby v 70. – 80. letech minulého století, kdy se ve velkém provádělo plošné odvodňování mokřadů a napřimování drobných toků. Z celkové plochy 4,3 mil. ha zemědělské půdy byl celý jeden milion hektarů (tedy cca 1/4) odvodněn zatrubněnou drenáží. Kromě toho byly rozsáhlé plochy mokřadů odvodněny systémem povrchových kanálů. Jen na zemědělské půdě je evidováno asi 7 tis. km otevřených odvodňovacích rýh. Zatrubněné drenáže čítají dohromady další 4 tis. km. Zemědělské drenážní systémy se jako celek podílí na zrychleném odtoku vody z krajiny asi z 15 % (Vopravil a kol. 2010). K tomu je nutné připočíst plochy povrchově odvodněných lesních mokřadů, kterých je obrovské množství, zde však bohužel nejsou k dispozici sumární údaje za celou republiku.
Povrchové odvodňovací rýhy
Zcela zásadně se zkrátila celková délka vodních toků, která byla díky regulačním úpravám zmenšena z původních 76 000 km o celou třetinu (Simon et al. 2008). Až na výjimky byly napřímeny a upraveny všechny větší toky. Regulována byla i značná část malých vodních toků (přes 14 tis. km), které byly hlavně na zemědělské půdě přeměněny v přímé a hluboké kanály a staly se součástí drenážního systému. Podobných zásahů bylo v krajině provedeno tolik, že většina lidí již vnímá současný stav jako zcela normální a zvlněný potůček ve svém okolí nejen že nepotká, ale ani si ho nedokáže představit. Ztráta přírodních vodních toků je znásobena likvidací jejich záplavových území (říčních a potočních niv), kde se voda pravidelně rozlévala a z velké části zpět zasakovala do půdy. Celková rozloha říčních niv v České republice je 3 791 km2 (5 % území, Demek et al. 2011), velký podíl z nich je však v současné době izolován od vodního toku, odvodněn a intenzivně využíván a v mnoha případech dokonce zastavěn.
Rovněž v Německu bylo zničeno 95 % původních rašelinišť. Často namáhavá kultivace rašelinišť začala již v 18. a 19. století – částečně díky rozsáhlým vládním dotačním programům – kvůli získání půdy pro zeměděství a sídla. Výsledkem je masivní zásah do vodní bilance krajiny a obrovská ztrátra stanovišť a biologické rozmanitosti.
Více o rašeliništích, mokřadech a vodách v Bavorsku najdete zde: BUND
Význam mokřadů v krajině
Význam mokřadů pro vodní režim a zdravé fungování krajiny byl po dlouhou dobu přehlížen. Teprve nyní vyvstává jejich skutečná hodnota i úloha pro případné zmírnění dopadů klimatické změny. Mokřady jsou prostředím, které dlouhodobě zadržuje a akumuluje vodu, a příznivě se tak uplatňují především v období sucha. Díky silnému výparu ovlivňují místní klimatické podmínky, kdy snižují teplotu vzduchu a zvyšují jeho relativní vlhkost. Mokřady tak účinně ochlazují krajinu – v horkých letních dnech mohou být rozdíly teplot oproti zastavěnému území nebo suchým otevřeným plochám i v řádu několika desítek stupňů celsia. Mokřady tím podporují krátký cyklus vody a srážky z výparu podobně jako lesní porosty. Kromě toho poskytují potřebnou vodu pro vegetaci i faunu ve svém okolí, což je v obdobích sucha obzvláště důležité.
Naproti tomu úloha mokřadů při zadržení extrémních srážek je menší, neboť se jejich půdy zpravidla rychle nasytí vodou a ta pak odtéká po povrchu. Povrchový odtok je i přesto bržděn drsností prostředí, zejména vegetací a mikroreliéfem. Daleko účinněji zadržují mokřady vodu ze středně intenzivních srážek. Výjimkou jsou ovšem mokřady v údolích a říčních nivách, které zachycují velké objemy záplavových vod z vodních toků i při vysokých srážkových úhrnech.
Proč je dobré vrátit mokřady do krajiny?
Postupná obnova mokřadů v krajině a zlepšování jejich stavu je významným opatřením, které dlouhodobě drží vodu v krajině a může podstatně zmírnit dopad častých suchých period spojených s klimatickou změnou. Krásně to vystihuje i staré lidové moudro: „Na suchou půdu neprší“. Obnova přírodních vodních toků a hlavně jejich záplavových zón je navíc důležitým protipovodňovým opatřením, které umožní zachytit (zadržet) velké objemy vody z extrémních srážek a podpořit jejich zpětné zasakování do půdy. Obnova mokřadů tak řeší podstatu problému, tj. obnovu funkčního vodního režimu, který udržuje vodu v krajině i její koloběh tak, aby se postupně nevytrácela a nedocházelo ke ztrátě vodních zdrojů. To je mimořádně důležité, protože bez přírodních zdrojů vody jsou i nákladná technická opatření v podobě velkých nádrží zbytečná.
Literatura:
Jaromír Demek a kolektiv (2011): Změny ekosystémových služeb poříčních a údolních niv v České republice jako výsledek vývoje využívání země v posledních 250 letech – VÚKOZ, Praha
Tomáš Just a kolektiv (2003): Revitalizace vodního prostředí – AOPK ČR, Praha
Jan Vopravil a kolektiv (2010): Půda a její hodnocení v ČR – Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, Praha