Základní přístup
Principem revitalizace je odstranit nevhodné zásahy do vodního režimu (např. odvodnění) a umožnit přírodě, aby se následně mohla sama zregenerovat. Revitalizací v podstatě vracíme vodu zpátky do mokřadu nebo se snažíme zajistit, aby mokřad vodu zbytečně neztrácel. Zastavujeme tak proces, kdy se mokřady kvůli odvodnění nebo jiným zásahům postupně mění v sušší stanoviště.
Revitalizační opatření nejsou zaměřena jen na odvodněné mokřady, ale i na celkovou nápravu narušeného vodního režimu v krajině. Snahou je obnovit podmínky, které by na lokalitách existovaly, pokud by odvodnění nebylo provedeno. Vždy jsou řešena drobná dílčí povodí jako celek, a to přednostně v pramenných oblastech.
Zrevitalizovaný mokřad na Kepelském Zhůří
Jak konkrétně revitalizujeme šumavská rašeliniště?
Promyšleně
Technické řešení je založeno na dlouhodobých zkušenostech (na Šumavě se rašeliniště obnovují více než dvacet let, ve světě ještě déle) a na velmi podrobné znalosti konkrétního místa. Neexistuje žádný spásný nebo jednotný mustr, i když pro stejné biotopy se na různých místech používají podobné postupy. Princip revitalizace je poměrně jednoduchý, v prvé řadě je nutné zrušit odvodňovací kanály a obnovit přírodní toky v krajině.
Na odvodněných místech je třeba zvýšit hladinu podzemní vody, zabránit jejímu kolísání a rychlému odtoku. Mokřady přitom nejsou zavodňovány chaoticky, ale revitalizace je založena na „konceptu cílové hladiny vody“. Což znamená, že hladina podzemní vody je vrácena na úroveň, která odpovídá přírodnímu stavu před odvodněním. Tato úroveň je pro každý typ rašeliniště nebo mokřadu jiná a proto se musí každá revitalizace dobře propočítat a připravit. Například na vrchovištích je cílem zvednout hladinu podzemní vody zpět až do úrovně cca 5 cm pod povrchem, zatímco např. v rašelinných a podmáčených lesích bývá o 20-30 cm níže. Vlastní technické provedení revitalizace je ale ve špatně přístupných a svažitých horských terénech většinou dosti obtížné, protože zde není dostatek materiálu k úplnému zasypání kanálů a navíc hrozí vymletí nového odtoku vody i pod zásypem zeminou.
Princip revitalizace je nicméně poměrně jednoduchý. Je potřeba zablokovat všechny dosud funkční odvodňovací kanály, obnovit přirozené potůčky a potoky a pokud možno obnovit původní pohyb vody mokřadem. Jedním ze způsobů zablokování kanálů je jejich příčné přehrazení dřevěnými přepážkami a následně vyplnění zeminou a přírodním materiálem. Ve svažitém horském terénu je nutné zablokovat kanály kaskádovitým umístěním většího množství přepážek, což jako jediné umožňuje zvednout hladinu podzemní vody podél celé délky kanálu. Právě cílová hladina nám spolu se sklonem terénu určuje, kolik přepážek se musí použít v daném úseku kanálu a kde přesně mají být umístěny. Pracujeme v horském svažitém terénu, proto by samotné zahrnutí kanálů zeminou bez přepážek pevně zapuštěných do dna a do břehů nestačilo. Voda má velkou sílu a často by si pod pouhým záhozem kanálů našla cestu a dál odtékala při dně pod vrstvou zeminy. Přepážky je nutné použít mimo jiné i proto, že na revitalizovaných místech často není dostatek zeminy pro úplné zavezení kanálů. Částečné vyplnění prostorů mezi přepážkami zeminou je nezbytné, neboť brání erozi a zpětnému protržení kanálů. Navíc urychluje jejich zazemnění, tedy zanášení materiálem a zarůstání mokřadní vegetací. Kanál tak ztratí odvodňovací funkci a postupně „zmizí“, splyne s okolím. Zablokované kanály se mezi přehrádkami obvykle vyplňují ze 2/3 objemu. Dalším důležitým krokem revitalizace je obnova přírodního pohybu vody v mokřadu. Soustředěný odtok vody prostřednictvím kanálů se ruší a voda je rozváděna do prostoru mokřadu. Snahou je obnovit správné směrování pohybu vody i pod povrchem. Spolu se zablokováním kanálů se obnovují všechny drobné (kapilární) přírodní stružky, které byly při odvodňování svedeny do trasy kanálů.
Kromě mokřadů je třeba obnovit i drobné horské toky, které byly v minulosti regulovány, tedy napřímeny a silně zahloubeny. V těchto případech se vodní toky vracejí do původního řečiště, obnovuje se jejich přírodní podoba a hlavně dynamika. To znamená, že se vracejí do podoby potoků mělkých (s hloubkou do cca 30-40 cm), s nezpevněnými břehy a přírodní geomorfologií dna, která zahrnuje nejrůznější tůně a tišiny v zákrutech meandrů i mělké proudné úseky mezi nimi. Revitalizací se neobnovuje jen potok sám o sobě, ale rovněž propojenost se záplavovým územím. Revitalizované potoky mají možnost se rozlévat a dynamicky utvářet své koryto i břehy neustálým transportem a přesouváním sedimentů. Obnova záplavového území má mimořádný význam pro retenci i následné zasakování vody po extrémních srážkách. Významně také tlumí a zpomaluje průběh povodňové vlny, účinně zachycuje splavované živiny a vrací je do oběhu.
Dlouhodobě a celistvě
Odvodnění lze udělat celkem snadno a rychle. Degradace biotopu (zmenšování tělesa rašeliniště, vysychání rašelinných a mokrých luk, zarůstání mlázím) pak probíhá pomaleji, někdy dokonce plíživě, ale jistě. S nápravou je to složitější. Ačkoli obnova určité lokality je v podstatě jednorázovým opatřením, vzhledem k velkému počtu poškozených míst v území je to běh na dlouhou trať. Na Šumavě se mokřady revitalizují již od roku 1999 v rámci dlouhodobého „Programu revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť“. Ten má svou koncepci, která určuje základní přístup, pravidla, technologické postupy a také pořadí lokalit k revitalizaci. Při stanovení priorit se zvažuje vždy několik hledisek: Jak moc je dané místo cenné, jak moc je poškozené, kolik se toho dá ještě zachránit, zda je to technicky možné a jak moc finančně nákladné.
Základní přístup spočívá v řešení drobných, ale pokud možno celistvých povodí (ploch, ze kterých se sbírá voda do určitého potoka). Každý mokřad a rašeliniště se tak řeší ne izolovaně, ale vždy v kontextu s jeho okolím, se kterým je prostřednictvím vody propojen.
Citlivě a ohleduplně
Lék nesmí být trpčí choroby. Nesprávně provedená revitalizace může také způsobit škody, pokud by nebrala v úvahu zranitelnost citlivých biotopů, které mají být obnoveny. Proto se většina prací provádí za nejnižších stavů vody a v období, kdy vzácné druhy živočichů vázané na mokřady už mají vyvedená mláďata. Nejvhodnějším obdobím je druhá polovina léta a podzim, kdy např. tetřevi nebo tetřívci už mají po toku, kuřata jsou odrostlá, osamostatňují se a rušení jim tolik nevadí. Místa s výskytem vzácných rostlin (např. s mokřadními druhy orchidejí) jsou předem zmapována a bedlivě hlídána, aby zůstala nepoškozena. Na nejcitlivějších a špatně dostupných místech jsou práce prováděny ručně. Party dělníků zde jsou nejvýše pětičlenné, aby se nezhutnily vrstvy rašeliny a nezničily vegetace vytvářející rašelinu nebo aby se vydupané cestičky nezměnily v nové stružky odvádějící vodu. Pokud to ale jde (např. na již silně degradovaných, suchých a poškozených místech), pak využíváme lehkou techniku na dopravu materiálu nebo terénní práce. Lehká technika má přísně stanovené trasy, které většinou vedou jen podél kanálů. Pomáhá hlavně při strhávání uměle nakupených břehových valů zeminy zpátky do kanálů a při zabudování přehrážek.
S lidmi
Revitalizační opatření jsou zajištěna firmami formou subdodávky. Lidé jsou ale součástí krajiny a mnoho jich chce udělat pro přírodu a krajinu něco užitečného, a tak jsme rádi, když se k nám přidají – třeba jako dobrovolníci na Dnech pro rašeliniště. Dopoledne strávené prací na mokřadu, odpoledne exkurze do krásných zachovalých míst, kde lze vidět nezničené mokřady a slatě v jejich plné kráse. Dobrovolníci přitom nezajišťují jen nějaké kosmetické úpravy již obnovených lokalit – je potřeba hrázky zkontrolovat, zatěsnit propustná místa, kde si voda našla cestu okolo, nebo pomoci při vracení mokřadní vegetace do zablokovaných kanálů. Je to mnoho zdánlivě menších prací, ale bez nich by to nešlo.
