Rašeliniště jsou zvláštním typem mokřadů, ve kterých dochází k ukládání rašeliny nebo slatiny. Nejlépe se jim daří v chladných a vlhkých oblastech s dostatkem srážek. Rašelina nebo slatina jsou vlastně odumřelé zbytky rostlin, které se v zamokřených místech s nedostatkem kyslíku špatně rozkládají a hromadí se. Rostliny se tak samy podílejí na vytváření podkladu, na kterém pak dále rostou a aktivně tak ovlivňují prostředí, ve kterém žijí.


V naší přírodě se vyskytuje několik různých typů rašelinišť. Jejich odlišnosti vyplývají zejména ze způsobu, jakým získávají vodu, která je pro jejich existenci klíčová. Rozlišujeme rašeliniště ombrotrofní (vrchoviště), která jsou závislá pouze na vodě ze srážek, která je extrémně chudá na živiny. Opakem jsou rašeliniště minerotrofní (slatiny), která jsou sycena také podzemní nebo povrchovou vodou s různým obsahem minerálních látek, jež jsou důležitými živinami pro rostliny. Stejně jako všude v přírodě ale existují mezi oběma typy různé přechody. Ke změnám může docházet i v průběhu vývoje jednotlivých rašelinišť. Například velká vrchoviště, dnes již závislá pouze na srážkové vodě, přijímala v počátcích svého vývoje podzemní vodu a vypadala tedy jako slatiny.

Slatiniště

Minerotrofní rašeliniště

Slatiniště jsou minerotrofní rašeliniště s porosty nejrůznějších ostřic a mechů. Podle obsahu vápníku rozlišujeme slatiniště vápnitá a nevápnitá. Vápnitá slatiniště najdeme nejblíže v Pošumaví, kde jsou vázána na vložky krystalických vápenců. Pro vlastní Šumavu jsou typická nevápnitá mechová slatiniště. Nejčastěji mají podobu rašelinných ostřicových luk, které vznikly na odlesněných místech a byly udržovány tradičním hospodařením jako louky kosené pro stelivo. Jedná se o druhově bohaté porosty, jejichž typickou součástí je například ostřice obecná, ostřice prosová, prstnatec májový nebo všivec mokřadní. Mimořádně vzácné a ohrožené druhy jsou vázané zejména na místa sycená minerálně bohatší podzemní vodou. Taková místa obohacují flóru Šumavy o řadu vzácných druhů jako ostřici dvoudomou nebo suchopýrek alpský. Na slatinách roste i jedna z nejvzácnějších šumavských orchidejí – prstnatec Traunsteinerův.

Přechodová rašeliniště

Jako přechodová označujeme rašeliniště, která jsou podzemní vodou sycena o něco méně, hlavně díky silnější vrstvě rašeliny.  O to více se projevuje vliv vody srážkové. Jsou kyselejší a už se na nich výborně daří rašeliníkům, které tvoří souvislé koberce. Na Šumavě mají nejčastěji podobu druhově chudých fénů s řídkými porosty ostřice zobánkaté.

Rašelinné a podmáčené smrčiny

Rašelinná smrčina

Přestavují méně nápadný, ale na Šumavě nejrozšířenější typ rašeliniště. Často obklopují prameniště, lemují vrchoviště nebo vytváří rozsáhlé porosty v zamokřených sníženinách a v údolích podél potoků. Typickým znakem je bohaté mechové patro tvořené převážně rašeliníky. V bylinném patře je častá borůvka, brusinka nebo plavuň pučivá, vzácně se můžeme setkat i s lesní orchidejí bradáčkem srdčitým.

Vrchoviště

Jsou nejznámějším a nejvýraznějším typem rašeliniště. Vyznačují se několik metrů hlubokou vrstvou rašeliny, díky které jsou vyvýšeny nad okolní krajinu. Podzemní voda už tělesem rašeliny neproniká a vrchoviště jsou proto sycena hlavně vodou srážkovou. Vzniká tak extrémní prostředí odlišující se od okolní krajiny. V naší přírodě představují vzácné ostrovy severské přírody, které jsou připomínkou poslední doby ledové.

Na Šumavě se vyvinuly dva základní typy vrchovišť. Horská vrchoviště s jezírky se utvářela v okolí pramenišť v centrální horské části v nadmořské výšce okolo 1000 m. Je pro ně typický členitý povrch s kopečky (bulty), plošinkami, prohlubněmi (šlenky) a jezírky. Jedním z nejpohlednějších vrchovišť jsou Rokytské slatě.

Údolní vrchoviště se vyvinula v údolí větších řek podél toků Vltavy a Křemelné.  Na otevřených místech jsou pokryty nelesní vegetací s bulty a převahou keříčků nebo jsou zcela porostlé lesní vegetací s borovicí blatkou. Patří mezi ně i největší rašelinitě v Čechách – Mrtvý luh v údolí Vltavy s rozlohou kolem 300 hektarů. V kotlině Křemelné je největším údolním vrchovištěm Hůrecká slať.

Na vrchovištích panují velmi nepříznivé podmínky, které vyžadují zvláštní přizpůsobení. Živé organismy se musí vypořádat s trvalým zamokřením, nedostatkem živin, chladným prostředím a zároveň s prudkými teplotními výkyvy – silné mrazy i přehřívání.  Rozdíl teplot naměřených během letního dne (a noci) může být až neuvěřitelných 40 °C. Je to dáno tím, že údolí jsou často mrazovými kotlinami s výraznou teplotní inverzí, kde i v letním období mohou přijít noční mrazíky. Díky extrémním podmínkám jsou vrchoviště domovem mnoha vzácných druhů rostlin i živočichů, se kterými se v naší přírodě jinde nesetkáme.  Některé z nich se zde zachovaly od konce doby ledové a jsou označované jako glaciální relikty.

Klíčovými organismy na vrchovištích jsou mechorosty rašeliníky, které jsou tomuto prostředí dokonale přizpůsobeny. Mají zvláštní schopnost na konci neustále dorůstat, zatímco spodní části odumírají, stlačují se a stávají se součástí vrstev rašeliny. Dokáží zadržovat obrovské množství vody – rostou v hustých polštářích, kterými voda vzlíná. Navíc se jejich tělo skládá ze dvou typů buněk – drobné zelené slouží pro fotosyntézu a velké prázdné buňky jako cisterny zadržují vodu (hyalocysty).

Z vyšších rostlin se na vrchovištích daří keříčkům z čeledi vřesovcovitých. Patří sem kyhanka sivolistá, vlochyně bahenní, klikva bahenní nebo méně častá šicha černá, na údolních vrchovištích je hojný vřes obecný. Vlhčím místům dávají přednost druhy z čeledě šáchorovitých. Rašelinná jezírka a šlenky zarůstá ostřice mokřadní nebo blatnice bahenní.  Na plošinkách horských vrchovišť tvoří souvislé porosty suchopýrek trsnatý, na bultech se daří suchopýru pochvatému.

Nedostatku živin se výborně přizpůsobily masožravé rostliny, které si výživu doplňují lapáním hmyzu. Nejznámější jsou rosnatky – poměrně hojná je rosnatka okrouhlolistá, mnohem vzácnější rosnatka anglická. Další masožravou rostlinou s masivními svítivě zelenými listy je tučnice obecná. Vzácná je vodní masožravka bublinatka menší.

Mnoho vzácných a specificky přizpůsobených druhů najdeme také mezi bezobratlými živočichy. Často se jedná o potravní specialisty, kdy jsou dospělci nebo vývojová stadia vázána na rašeliništní rostliny. Například housenky perleťovce mokřadního požírají výhradně klikvu, housenky žluťáska borůvkového pouze lístky vlochyně. Zvláštní strategie se vyvinula u pernatušky rosnatkové, její housenky vyžírají lístky hmyzožravých rosnatek odspodu, aby nebyly lapeny lepivými žlázkami a samy se nestaly potravou.

Mezi bezobratlé dravce patří významný druh střevlík Menetriésův. Je chladnomilný, a proto loví v noci a letní vedra překonává letním spánkem. Při přezimování, které trvá i víc než půl roku, zalézá hluboko do rašeliníku.

Pestrý život je vázán také na rašelinná jezírka. V jejich okolí loví vážky a šídla, mezi kterými najdeme i druhy žijící výhradně na rašeliništích. V tmavých vodách jezírek loví jejich dravé larvy. Drobné vodní živočichy zde loví také dravé vodní ploštice – znakoplavkly a klešťanky. Domov zde mají i larvy chladnomilných severských komárů nebo neuvěřitelně pestré schránky mikroskopických řas krásivek.

Mezi obratlovci nenajdeme na Šumavě žádný druh, který by žil jen na rašeliništi. Často zde můžeme narazit na ještěrku živorodou nebo zmiji obecnou, které se rády vyhřívají na osluněném bezlesí. Specifické prostředí vrchovišť a navazujících rašelinných luk vyhovuje také tetřívkovi, který zde nachází dostatek potravy i úkrytů a vhodné otevřené plochy využívá jako tokaniště.


Kalendář akcí