Byli jsme na studijní cestě, aneb LIFE a sdílení zkušeností

Cesta do Lotyšska a Estonska

Velmi pozitivním aspektem nastavení projektů LIFE je možnost sdílení zkušeností mezi řešitelskými týmy, které se věnují stejné problematice. Konkrétně v oblasti ochrany přírody, kterou je revitalizace vodního režimu, je velmi vhodné navštívit i jiná území, kde se podobným opatřením věnují. Proto jsme letos v září využili této skvělé příležitosti a vypravili se do dvou pobalských republik, kde se na obnovu rašelinišť zaměřují již dlouhá léta.

V Lotyšsku jsme se setkali se skupinou odborníků v čele s Mārou Pakalne, kteří pracují na realizaci šestého LIFE projektu na revitalizaci rašelinišť v řadě. Projekt vnímá rašeliniště jako biotop, jenž efektivně váže uhlík a přispívá tak k pozitivní bilanci skleníkových plynů. Přes veškerou snahu místních ochránců přírody je Lotyšsko v otázce přístupu k rašeliništím na rozcestí. Místní i zahraniční firmy zde na řadě míst (celkem na 3 % plochy) stále naplno těží rašelinu. Předním odběratelem jsou přitom konzumní trhy západoevropských zemí.

Obdivuhodnou plochu pobaltských rašelinišť jsme mohli sledovat v Národním parku Kemeri. Tam jsme také viděli typický obraz chráněných území vyhlášených za účelem ochrany rašelinišť, se kterými jsme se následně setkávali celý týden. Nekonečný mokřad s myriádou jezírek, typickou keříkovitou vegetací a zakrslými borovicemi z jedné strany „nakousnutý“ průmyslovou těžbou rašeliny, a tam posléze revitalizován. Protože jsme svoje otázky směřovali rovněž na způsob komunikace s veřejností, vzali nás kolegové do návštěvnického střediska vybaveného pro ekologickou výchovu a spolupráci se školami.

Během týdne jsme navštívili hned několi lokalit, které dříve člověk z různých důvodů odvodnil a následně prošly revitalizací. Jmenovitě to byla rašeliniště Sudas Zvidedru a Ziemelu NP, dále již v Estonsku Soosaare a Tudusoo, kde aktuálně řeší projekt „LIFE Mires of Estonia“. I zde bylo rozhodně mnoho zajímavého a zároveň poučného k vidění. Lotyši a Estonci se od nás liší především tím, že se při revitalizačních opatřeních nebojí razantnějšího zásahu, který bychom my tisíckrát zvažovali a přemítali, bude-li fungovat. Tady jsme se v několika případech mohli přesvědčit, že i přes zdánlivě nešetrný zásah lze dosáhnout perfektního výsledku – příroda obvykle s elegancí přijímá zpět plochy, kde člověk napraví své chyby a podaří se mu obnovit původní vodní režim. To je klíčové. Naučili jsme se například, jak lze znovu zavodnit široké těžební pásy (zvané vany) nebo jak řešit nedostatek vhodného materiálu pro vyplnění kanálů a obsyp hrází vytvořením prohlubní přímo v odvodňovací rýze či střídavě po stranách. Výsledkem je nejen vyřešený nedostatek materiálu, ale jako bonus i nová mikrostanoviště podporující výskyt řady vzácných rostlinných i živočišných druhů.

Jak bylo řečeno, velmi jsme se zajímali také o způsob osvěty a objasňování řešené problematiky směrem k veřejnosti. Poslední dopoledne jsme proto strávili na nově vybudované naučné stezce a diskutovali o přístupu, kterým se v Estonsku snaží dostat blíže k lidem a dosáhnout tak pochopení pro ochranu a obnovu rašelinišť. Jednoznačně, stejně tak jako u nás, se osvědčuje osobní přístup a častá setkání za účasti všech dotčených aktérů. Mnohé jejich aktivity včetně „mokřadních“ her pro děti byly pro nás velmi inspirující. Z cesty jsme se vrátili vybaveni spoustou informací a nových nápadů, které jistě zúročíme při realizaci projektu LIFE for MIRES v následujících letech. S našimi pobaltskými kolegy zůstáváme v kontaktu a ve vzájemné výměně zkušeností a postřehů budeme rozhodně pokračovat.